Expedícia Myjava – Ojmjakon 2016

Ojmjakon je dedina v republike Jakutsko v Rusku. V roku 1926 tu bola nameraná rekordne nízka teplota -71,2°C. V zime tu bežne teploty klesajú až na -60°C, v lete zas vystúpajú na +30°C.

Dlžka trasy expedície bola 21 000 km, z toho 2 200 km po NECESTÁCH a NEMOSTOCH z Bratska do Tyndy (Sibír) a po moste cez rieku Vitim.

Kontakt:
http://vladivostok.webnode.sk/expedicia-ojmjakon-foto/
http://reflex.markiza.sk/aktualne/1848445_z-myjavy-na-najchladnejsie-miesto-na-svete
vladivostok@zoznam.sk




Nivou krajinou aneb URAL 2017

Mnoho vody uplynulo od doby, kdy jsme se na konci ledna 2015 vrátili z naší první větší mimoevropské cesty. Čas uzrál a my jsme se shodli, že musíme prostě někam v roce 2017 zase zmizet, jinak se asi zblázníme. Tentokrát tedy nepojedeme na motorkách jako tehdy, ale zvolili jsme za přibližovadlo legendární nesmrtelný teréňák sovětské konstrukce – Ladu Niva.
A když už máme ruské vozidlo, tak kam jinam, než do Ruska. Konkrétně se pokusíme přejet od jihu na sever pohoří Ural, které je přírodní hranicí oddělující Evropu a Asii. Projedeme Ural od kazašských hranic až za polární kruh a jelikož jsme tělem i duší offrouďáci, byť motorkový, tak asfaltu se budeme vyhýbat jak čert kříži… 🙂
Nechceme jen tak bezcílně projet hory, ale určitě navštívíme říční kaňony a krasové oblasti na jihu, dále místo záhadné tragédie Djatlovovy výpravy, skalní sloupy Manpupuner, vylezeme na nejvyšší horu Uralu Narodnaju (1895m.n.m.) a snad stihneme navštívit spoustu dalších zajímavých míst. Je tam toho moc, ale my na to budeme mít jen zhruba měsíc a půl.
A kdo vlastně tvoří posádku? Já, “Rumas” – hlavní trasér, řidič a ten méně zodpovědný razící heslo “to se nějak vymyslí”, druhým členem je Štemby, který mimo to, že je taktéž řidičem, tak má za úkol mě krotit a být tím zodpovědnějším na výpravě 🙂
Sháníme ještě jednu posádku s autem, samozřejmě nejlépe také s Nivou (není podmínkou), takže pokud nemáte někdo program na srpen až zaří a práší se vám ve stodole na teréňák, tak se ozvěte. To nějak vymyslíme 😀
 
Kontakt:
 
 

Dokolakolem

Jsme tři kamarádi, stále chodící motorkář René a dva vozíčkáři po úraze páteře s poškozením míchy a následným ochrnutím dolních a částečně i horních končetin, Filip a Tomáš jezdících na čtyřkolkách. Máme společného koníčka a to je cestování na motorce respektive čtyřkolce, poznávání dálek, kultur a lidí.

Známe se více jak deset let a podnikli jsme mnoho společných výletů za dobrodružstvím.

V roce 2013 jsme podnikli výlet kolem Černého moře, navštívili vysněnou Gruzii a nádherné hory Velkého Kavkazu. Touto cestou jsme si dokázali, že cestovat s vozíkem na čtyřkolce lze i na takové vzdálenosti a tak jsme se v roce 2014 rozhodli pokořit nejstarší, nejhlubší a největší zásobárnu sladké vody na světě, cestovatelskou metu – jezero Bajkal, ležící v jižní části východní Sibiře v Rusku.

Ve druhé polovině července jsme vyrazili přes Polsko a Bělorusko do Moskvy. Vzhledem k obrovské vzdálenosti k jezeru Bajkal jsme se rozhodli přiblížit se a zpestřit si cestu vlakem i se stroji po Transsibiřské magistrále. Lístky jsme neměli předem zamluvené, i když jsme měli informace, že bez rezervace se na vlak nedostaneme, ale vše dobře dopadlo. Pětidenní jízda vlakem utekla docela rychle a tak jsme se ocitli v Irkutsku, městě téměř na dohled od jezera. Dva dny jsme čekali na stroje, které jely jiným vlakem než my a pak hurá na Olchon, největší ostrov Bajkalu. Tam jsme strávili několik krásných dnů a projeli téměř celý ostrov. Jezero s křišťálově čistou vodou je nádherné, ale je třeba říct, že je hojně navštěvováno turisty, a tak opadá kouzlo nespoutané divočiny.

Odtud jsme zamířili dál na východ přes Ivolginskij dacan, buddhistický klášterní komplex a centrum buddhismu v Rusku, do Mongolska, země s nejnižší hustotou zalidnění na světě. Přes hlavní město Ulánbátar jsme se vydali na západ severní cestou, která je prý nejkrásnější, ale nejnáročnější. Zde strávených 14 dní a 2 tisíce najetých kilometrů, většinou bez asfaltu, nám v pamětích utkvělo z celé cesty asi nejvíce. Nekonečné stepi s drsným podnebím, kde hlavním zdrojem obživy je stále kočovné pastevectví, stáda koz, ovcí a koní, typické mongolské jurty, chladné noci s oblohou pokrytou miliony hvězd, které u nás neuvidíte.

Po Mongolsku nás čekal přejezd ruského Altajského kraje s nádhernými horami a potom nekonečné pustiny obrovského, neosídleného Kazachstánu. Vyprahlá, placatá země, kde nepotkáte 400 km benzínku, určitě stojí za návštěvu, i když je krajina tisíce kilometrů stále stejná. Vypíchnout z této monotónní krajiny jde zastávka u vysychajícího Aralského moře se zbytky vraků lodí, které tam uvízly.

Během celé cesty jsme řešili, kudy to vezmeme zpět vzhledem k situaci na Ukrajině. Z časových důvodů a také vzdálenosti, kterou bychom museli ujet přes Gruzii, jsme se rozhodli vyhnout se oblastem, kde probíhají nepokoje a vzali jsme to severem Ukrajiny. Nezaznamenali jsme sebemenší náznak nějakého konfliktu a to ani na kyjevském Majdanu, kde minulou zimu hořely barikády.

Dá se říct, že cesta domů už byl takový rychlý přesun. Na konci září, po 70 dnech strávených na cestě, jsme se po 14 000 km ujetých po vlastní ose a 5000 km ujetých po Transsibiřské magistrále ocitli zdraví zpět na rodné hroudě a šťastni z toho, co jsme dokázali.

Co se týče technických problémů, krom několika „drobných“ závad stroje vydržely a dovezly nás až domů, i když dostaly pořádně zabrat. Zdravotní problémy se nám také vyhýbaly. Až na jednu spáleninu od ohně jsme neměli snad ani rýmu, a to jsme spali ve stanu i při mínusových teplotách.

Kontakt:
fb.com/Dokolakolem
Kanál YouTube: Dokolakolem

Jirka a jeho 2 holky

Jmenuji se Jirka, je mi 33 let a společnost na cestách mi dělá moje žena Táňa a naše 2 letá fenka Pyrenejského horského psa – Bella.
Naším domovem na cestách je červený terénní vůz Isuzu Trooper 3.1D z roku 1994. Neoplývá sice přebytkem výkonu – atmosférický naftový 4 válec s výkonem 72kW, ale zase to vyvažuje svou robustností a jednoduchostí – žádná elektronika a další zbytečnosti – ideální vozidlo na výpravy do „divočiny“. Zajímavostí je, že auto bylo dovezeno ze Spojených arabských emirátů a je to vlastně taková nestandardní verze – obvykle se tento model Isuzu Trooper (v evropě prodáván jako Opel Monterey) vyráběl s motorem 3.1 turbodiesel. Ale zřejmě byly v omezeném množství vyráběny modely určené do těžších podmínek – bez turba, pomalejší převod, zadní náprava s listovými pery a bez stabilizátoru (standard byly vinuté pružiny a stabilizátor i vzadu), a minimum výbavy (ale klima je! ) Druhé takové auto se mi po dlouhém hledání podařilo „vygooglit“ někde v Jižní Americe. Jinak co se týče nás, tak auta byly vždy naším koníčkem (zvlášť ty staré „klasické“ vozy), taky velmi rádi cestujeme a máme rádi přírodu. A jelikož nás čím dál méně bavilo jezdit tam, kde jezdí všichni ostatní, snažili jsme se hledat zajímavé a ještě neobjevené místa, kde je krásná příroda a minimum lidí. A když se poměrně náhodou doma objevil Trooper (na čemž má zásluhu můj táta, který původně hledal něco na tahání plachetničky), začal se mi v hlavě rodit nápad na změnu stylu cestování.
Po tom co jsme auto dali dohromady (byl rozebraný motor a bývalý majitel ho měl dlouhé roky odstavené ve stodole) jsme udělali pár úprav, aby se v autě dalo pohodlně vyspat a zároveň se tam vešlo vše, co na cestách potřebujeme a taky aby tam náš „čtyřnohý drobek“ měl pohodlí.
Začali jsme zlehka kratšími „testovacími“ výpravami do Polska (Jura Krakowska, Baltské pobřeží) a minulý rok v září jsme konečně vyrazili na první, pro nás velkou výpravu na 14 dní na Balkán. Přes Bosnu a Hercegovinu vcelku neobvyklým přechodem do Černé Hory (lesní přechod přezdívaný „U tří veteránů“), v Černé Hoře přes národní park Durmitor, poté přes krásné, prakticky neznámé a téměř opuštěné pohoří Sinjajevina, přes Moračke planine kolem jezera Kapetanovo do kaňonu řeky Mrtvica, dále k Albánským hranicím k jezeru Rikavačko (spolu s Moračke planine 2 TOP místa v MNE). Zpět jsme se vraceli po Černohorském pobřeží (které nás oproti vnitrozemí moc nenadchlo) a na posledních pár dní jsme strávili na ostrově Mljet v Chorvatsku.
No a jelikož nás Balkán opravdu uchvátil, už cestou domů se nám v hlavě začal rodit plán na další výpravu – do Albánie. Pokud vše vyjde, tak vyrazíme letos 2016 v první polovině června.

Pavol a Monika na cestách

Ahojte výletníci…

Rozhodol som sa tiež trošku prispieť do motonomádskeho mlyna. S priateľkou Monikou veľmi radi cestujeme. Na nie typickom cestovnom aute Mazde 2 sme prešli prakticky celú západnú Európu od Tarify až po Bospor. Chceli sme sa ísť pozrieť na miesto môjho bývalého pôsobiska Cyprus, ale klasické dovolenky cez cestovku nás nelákajú tak sme sa rozhodli, že to skúsime na malej Mazde. Prešli sme cez krásnu Kappadokiu až na Cyprus a späť a veľmi sa nám to páčilo. Aj keď slovenský veľvyslanec v písomnom stanovisku tvrdil, že je nemožné sa dostať z Turecka na Cyprus, tak sme to v pohode dali. Po pár menších či väčších výletoch sme sa s kamarátom Martinom Zimanom rozhodli, že by to chcelo nejaký väčší výlet. So Šuflíkom – rozumej Subaru Libero, trojvalec s objemom 1,2 litra sme sa prihlásili na Mongolrally, krásny trip do Ulaanbaataru. Cez Turecko, Irán, Turkmenistan, Uzbekistan, Kazachstan, Rusko nás verný Šuflík doviezol do Mongolska a cez Mongolsko aj do Ulaanbaataru. Potom nás čakala už len maličkosť – cesta domov do Novej Bane. Výletík to bol fajn ale malá kopa pýta viac. S priateľkou Monikou sme po nie dlhom uvažovaní, vybavení potrebných formalít sadli do môjho daily driven Golfu III syncro a vydali sa opäť cez krásnu tureckú Amasiu do Gruzínska. Keďže sme išli na starom hroznom nepeknom, ale úplne spoľahlivom golfe, nazvali sme náš výlet Groznyjgolf… Symbolicky končiaci v hlavnom meste Čečenska, neslávne známom Groznom. Ešte sme stihli cez Port Kavkaz prejsť na vtedy ešte ukrajinský Krym. Pekné pláže, príjemné ceny… No skrátka fajn… Čo viac si môže človek priať? Toľko vo veľmi stručnom výcuce náš motonomádsky život. Momentálne si užívame rodičovské povinnosti, ale naša malá dcérka Monika je tiež dušou motonomádka takže si s ňou zatiaľ užívame komfort a bezpečnosť starej dobrej Európy… Ale dokedy?

Nissan Serena (Naty a Peťo)

Ahojte Overlanďáci, radi by sme predstavili našu skromnú cestovateľskú posádku. Voláme sa Peťo a Naty a na spoločné cestovanie sme sa dali v roku 2012. Ako to býva zvykom pri cestovateľských začiatkoch, prvý spoločný výlet sme absolvovali po známych bodoch v Rumunsku, kde sme však kvôli práci zotrvali len pár dní. Našim prepravným vozidlom vtedy bola Toyota Corolla. Nadchlo nás to natoľko, že o rok nasledovala výprava za severný polárny kruh do Nórska, pri ktorej nám už robil prístrešok nad hlavou BMW 5 Touring, ktorého sme si zámerne kúpili, aby sme v ňom mohli prespávať počas našich ciest. Pôvodný plán bol prespávať v stane, avšak po zistení, že sa dajú sedačky a všetok náklad, ktorý sme so sebou brali v aute poskladať do primeraného tvaru, sa z auta stala pojazdná spálňa 🙂

Keďže veľa pekných miest sa nachádza práve mimo ciest a cestovanie autom nás bavilo stále viac, tak nasledovala výmena auta. Od začiatku roku 2014 nám robí spoločníka Nissan Serena, ktorý sme si svojpomocne  upravili na pohodlné spanie pre dvoch. Úložné priestory a viac miesta nám umožňovali vydať sa aj na dlhšie trasy bez potreby navštevovania hotelov a tak sme v lete 2014 navštívili Albánsko, no popri tom sme si pozreli  všetky krajiny na Balkáne. Pokračovali sme do Grécka a cez Macedónsko späť domov. Keďže nás po návrate domov svrbeli päty, na jeseň toho roku sme sa vydali ešte na kratšiu dovolenku do Turecka. Samozrejme, ako inak, s našou Serenou. Pri návrate nás mierne potrápila, keď sa rozhodla, že kardanový kríž naplnil svoje poslanie, a tak sme súrne museli riešiť opravu v Canakkale. Oprava sa vydarila a tak sme sa šťastne vrátili domov. V roku 2015 sme opäť pridali na kilometroch a čase a vydali sme sa na 6- týždňový výlet okolo Čierneho mora, počas ktorého sme navštívili Ukrajinu, Krym, Rusko, Gruzínsko a Turecko. Autíčko tentoraz vydržalo cestu bez akýchkoľvek problémov, a to Vám poviem že sme sa s ním vytrepali na pekne divoké miesta, kedy už sa aj miestni chytali pri pohľade na nás za hlavy. S autom sme spokojní a neplánujeme do budúcnosti zmenu. Pokiaľ nám bude priať voľný čas, tak by sme v blízkej budúcnosti radi šli pozrieť do KirgizskaTadžikistanu, nakoľko počet cestovateľov, ktorí navštívili tieto krajiny sa zvyšuje a s nimi aj pozitívne skúsenosti. Snáď naberieme inšpiráciu práve na festivale Overlanďákov. Uvidíme čo nám prinesie rok 2016 🙂

Biele Čudo

Sme československý team – my dvaja a pes. Náš Unimog – Biele Čudo, ako ho kedysi pomenoval náš kamarát – sme si stavali dlhých päť rokov, tu na Slovensku. Po predošlom cestovaní vo Fiate Talento, hrabaní sa z každej lúky a kaluže sme vedeli, že potrebujeme 4×4. A pretože to nie je len o cestovaní ako takom, ale celkovo o našom životnom štýle, pri ktorom sa snažíme byť čo najviac vonku, pri lese, muselo byť dostatočne veľké, aby sa do neho vošlo všetko to haraburdie, čo so sebou vozíme sem a tam.

Behom našich dvoch väčších ciest, ktoré sme doposiaľ Unimogom podnikli, sme v roku 2013 brázdili 4 mesiace Maroko a rok na to 6 mesiacov Arménsko, Gruzínsko a späť.
A čo dalej? Momentálne neplánujeme nijakú dlhšiu cestu, pretože sme objavili peferktný parking tu na Orave.
Tak určite sa za nami v lete zastavte v našom Basecampe – máme naj výhľad na svet, chillbar a parking for free.

Zuzana a Jakub

Kontakt:
facebook.com/biele.cudo
facebook.com/basecampkubinska

Africa Expeditions – Expedice divoká Afrika

Zdravíme všechny čtyřkolové ale i dvoukolové výletníky!

Jsme pár, Andrea a René, který tak nějak již více než 10let tráví čas na cestách a domu si skočí odpočinout 😉 .
Poznali jsme se na Novém Zélandu kde jsme oba dlouhodobě pobývali (Renda s Nissan Terrano a já s Mitsubishi Gallant) a pak to začalo… Procestovali jsme spolu Skandinávii, Britské ostrovy a kousek Evropy, to vše jen malým osobákem. V roce 2007 jsme si konečně po finančních přípravách a plánování pořídili našeho Čmeláka, vypiplali ho, dopřáli mu novou figuru a rok po té v 2008 jsme odjeli na dlouhou cestu napříč Afrikou z Karlových Varů až do Kapského města. Z plánovaných 6ti měsíců cesta nakonec trvala měsíců 10 a Čmelák se do Česka už nepodíval, jako přechodný domov najezdil již téměř 120tisíc km.

Vracíme se do Afriky každoročně a v posledních třech letech i dvakrát, v zimě na sever do Sudánu a v létě na jih od JAR až po Zambii. Letošní léto budeme trávit na výpravě dlouhou cca 18tisíc km a povede z JAR přes Mozambik, Malawi, Tanzánii, Zambii, Botswanu a Zimbabwe zpět do JAR. Původně bylo v plánu místo Tanzánie Kongo, ale vízová buzerace a cena na týdenní návštěvu se nevyplatí.

Máme za sebou již několik cest po Africe a k tomu africkému již „teenageru“ jsme si k cestám po Evropě a okolí pořídili druhé „dítě“ VW Transportér T4 syncro 2.4D dlouhá verze pro vestavěnou postel 😉 .

Nissan Patrol K260
Rok: 1992
Vlastnosti: 2.8TD, 4×4 přední uzávěrka, motor bez elektroniky, hmotnost expediční 2.9t
Karoserie: krátká Hardtop
Úpravy:  r. 2008
Expediční úpravy a vybavení – duální bateriový systém, podvozek OME, rám a střešní zahrádka s přídavnými světly a držáky na hever a lopatu, střešní stan, pevnostní nárazník přední i zadní model ARB vs Kaucký Roman 😉 s přídavnými světly a držákem kanystrů a rezervy, naviják k variabilnímu použití, safebox, měnič napětí, zásuvkový systém, 12V zásuvky, lednice Engel, atd…

Kontakt:
www.divokaafrika.cz
facebook.com/anythinginafrica

Medvědi na cestách

Hospodský a bývalý památkář Martin a geografka a nadšená zahradnice Helena. Spolu se svérázným československým vlčákem Kibou se touláme po světě a pak se zase vracíme do našeho rodného Kokořínska. Máme rádi dobré jídlo a dobrý spánek a tak není divu, že se naším vzorem stali medvědi. A to nejen pro jejich elegantní styl života, kdy půlku roku prospí.  nás v různých formách provázeli celým dosavadním společným soužitím tak dlouho, až jsme se jimi prostě sami stali!

Proč cestujeme autem?
Když jsme přemýšleli, kam se bude náš cestovatelských životopis ubírat dále, shodou všech možných okolností jsme se rozhodli z větší části opustit romantický klapot železničních náprav a proudové motory moderních letadel a zaměřit se na pohyb po čtyřech kolech. Samotný přesun autem pro nás ale není cílem našich cest. Auto bereme pouze jako ideální dopravní prostředek, ovšem stále si stojíme za tím, že nic není nad pohyb vlastní silou. Neholdujeme brázdění lesních cest a horských pěšin na čtyřech kolech. Vždy raději vezmeme v údolí batoh na záda, opustíme náš pojízdný hotel a vyrazíme do kopců po svých!

Co máme za sebou?
Naše autocestovatelská vášeň netrvá moc dlouho, ale i tak jsme se zvládli podívat po krásných balkánských kopcích v Bosně a Hercegovině, malebné krajině italské Umbrie nebo hobitích kopcích anglického Walesu. Ale hlavně jsme v roce 2015 podnikli vysněnou cestu přes Polsko, Pobaltí, širé Rusko až do magického Mongolska a zpět domů přes pustý Kazachstán a krásný a hornatý Kyrgyzstán!

Kontakt:
www.medvedinacestach.cz
www.facebook.com/medvedinacestach

Cesta je cílem – Velká cesta napříč Asií

„42 kW, 20000 km, 12 zemí a 2 pitomci, kteří netuší, co je čeká“ Tak jsme prezentovali náš výlet autem do Thajska. Nakonec z toho bylo 8 měsíců, 42000km a do Thajska jsme nedojeli. Cesta dodávkou VW Transporter T3 z roku 1990 po Asii.

Kontakt:
www.facebook.com/cestajecilem
www.cestajecilem.cz