Dobrodruzi na Jawách

Říkáme si dobrodruzi na jawách a jsme příznivci Jawy, fichtlů, chvějů, pincků, chrchlů a kdo ví jak ještě. Kamarád měl v patnácti v plánu objet na pincku celou republiku a když vyrostl, vyrostl i jeho plán. První cesta byla v roce 2008 na Makarskou do Chorvatska. Cestování na pionýru 50 i více let starém nás dostalo ke všem nějak blíž a odvezli jsme si nevšední zážitky. Potýkali jsme se s nejrůznějšími problémy i naprostou pohodou. Postupem času se vystřídalo mnoho jezdců i motorek. Jezdilo se na Jawě 550, 555, různch typech pionýrů až po Jawu 250 a 350.

Naše cesty:
Makarská 2008 (2497km)                                                Jawa 550/555
Monaco 2009 (3427km)                                                    Jawa 550/555
Ukrajina 2010 (1614km)                                                   Jawa 50
Bulharsko 2011 (3568km)                                               Jawa 50
Kolem ČR 2012 (1500km)                                               Jawa 50
Itálie-Albánie-Chorvatsko 2013 (4302km)           Jawa 250
Švédsko-Norsko-Dánsko 2014 (3391km)              Jawa 550/555/50
Španělsko-Francie 2015 (5026km)                            Jawa 250/350
Švýcarsko-Itálie-Chorvatsko 2016 (3484km)     Jawa 250
2017 (???km)

Naše moto zní :
Cestovat se dá mnoha způsoby. Někteří však nehledají určité cíle. Jejich cílem je už samotná cesta.

Kontakt:
https://www.facebook.com/dobrodruzinajawach/
http://www.zikado.cz/jawa/


Nivou krajinou aneb URAL 2017

Mnoho vody uplynulo od doby, kdy jsme se na konci ledna 2015 vrátili z naší první větší mimoevropské cesty. Čas uzrál a my jsme se shodli, že musíme prostě někam v roce 2017 zase zmizet, jinak se asi zblázníme. Tentokrát tedy nepojedeme na motorkách jako tehdy, ale zvolili jsme za přibližovadlo legendární nesmrtelný teréňák sovětské konstrukce – Ladu Niva.
A když už máme ruské vozidlo, tak kam jinam, než do Ruska. Konkrétně se pokusíme přejet od jihu na sever pohoří Ural, které je přírodní hranicí oddělující Evropu a Asii. Projedeme Ural od kazašských hranic až za polární kruh a jelikož jsme tělem i duší offrouďáci, byť motorkový, tak asfaltu se budeme vyhýbat jak čert kříži… 🙂
Nechceme jen tak bezcílně projet hory, ale určitě navštívíme říční kaňony a krasové oblasti na jihu, dále místo záhadné tragédie Djatlovovy výpravy, skalní sloupy Manpupuner, vylezeme na nejvyšší horu Uralu Narodnaju (1895m.n.m.) a snad stihneme navštívit spoustu dalších zajímavých míst. Je tam toho moc, ale my na to budeme mít jen zhruba měsíc a půl.
A kdo vlastně tvoří posádku? Já, „Rumas“ – hlavní trasér, řidič a ten méně zodpovědný razící heslo „to se nějak vymyslí“, druhým členem je Štemby, který mimo to, že je taktéž řidičem, tak má za úkol mě krotit a být tím zodpovědnějším na výpravě 🙂
Sháníme ještě jednu posádku s autem, samozřejmě nejlépe také s Nivou (není podmínkou), takže pokud nemáte někdo program na srpen až zaří a práší se vám ve stodole na teréňák, tak se ozvěte. To nějak vymyslíme 😀
 
Kontakt:
 
 

Retroravel.eu

Ahojte cestovatelia.

Idea pospájať cestovateľov prostredníctvom tejto stránky sa mi veľmi páči. Ponuku prihlásiť sa sem medzi vás sme dostali už dávnejšie. Boli sme však v procese prípravy na veľký výlet a v zásade nerád dopredu šírim podrobné info o trasách, časoch, kilometroch. Mám potom pocit, že to musím za každú cenu dodržať. A to nie je dobré pre pohodu na cestách. Rozbehli sme si k aktuálnemu výletu FB stránku Pohľadnice z ciest. Nie sme autonomádi, ale motocestovatelia, veteránisti.

Kto? Čo? Ako?

Roman Kudroň, architekt, Jawa 350 z roku 1952 (tzv. Perák)

Miloš Vrábel, elektro inžinier, Jawa 350 z roku 1982

Cestujeme na vzácnych historických motocykloch, ktoré sme doslova zachránili zo starého železa. Prešli nákladnými renováciami takmer do pôvodného stavu. Samozrejmosťou bol perfektný lak, perfektné chrómy, perfektné generálne opravy všetkého. Záležalo nám na tom, aby vyzerali a fungovali ako nové. Ako cestovateľské stroje potrebovali niektoré funkčné vychytávky, ktoré sériové modely nemali. Zásadou bolo nezasahovať do originálnych dielov, ktorých ceny sa pohybujú dosť vysoko. Sú to stroje so skutočnou dušou, bohatou všeobecnou históriou a špecifické svojim súčasným životom.

Veľa vecí sme sa pri renováciách naučili, pretože sme všetko riešili buď vlastnými rukami, alebo za pomoci starých majstrov, ktorí svojej profesii zasvätili celý život. S našimi skúsenosťami sme schopní vyriešiť všetky technické problémy.

Možno nie sme celkom podľa súčasnej módy, kde je hrdinom ten, kto sa do sveta vyberie na najlacnejšom čeriepku, možno bez vedomostí a s bohatou podporou. Pre nás sa nejedná o momentálny krátkodobý záujem. Nie je to recesia ani žiadne sponzorované hurá.

Máme radi naše motocykle a ešte radšej na nich cestujeme!

Väčšie výlety za hranice Slovenska nás bavia od roku 2012. Vtedy sme sa vybrali na Krym. O rok neskôr sme si pozreli Moskvu, St. Petersburg a Pobaltie, v roku 2014 sme podnikli veľký výlet na Kaukaz.

Ak by vás zaujímali podrobnosti k týmto výletom, cestopisy nájdete na www.retrotravel.eu

18.5. sme vyštartovali na zatiaľ najväčší výlet, čo do počtu kilometrov a času. Podrobne sme si prešli Strednú Áziu. Teraz to už môžem nazvať najkomerčnejšou cestou – cez Pamír. Momentálne sme v Mongolsku. Na tomto výlete máme v pláne uraziť do 30 000 kilometrov a potrvá nám do konca Októbra.

Budeme radi, ak naše postrehy z ciest pomôžu k obohateniu vašich cestovateľských plánov.

Kontakt:
Ing.arch. Roman Kudroň
www.ab-arch.sk
www.retrotravel.eu
fb: Pohľadnice z ciest

Pionierom po Route 66

Minulý rok v júni sa vybrali na starých Pionieroch po americkej Route 66.
Predstavte sa nám.

– Ale to už vlastne vieš. Miro Farkaš a syn Matej, ktorý mal vtedy 15 rokov. Obidvaja sme s Martina. Bol s nami ešte kamarát z Moravy ako náhrada za Ďura Číža, čo bol kedysi na Pinčli v Kazachstane. Nápad bol môj, Ďuro nakoniec od toho musel odskočiť kvôli frajerke.

Viacerým je veselšie, nie?

– Naposledy sme zlanárili Moraváka Radka, ale neviem či to bola výhra, ale on na to nebol pripravený. Stále si myslel, že ideme na Duchonku, alebo kam. Motorku mal peknú, naleštenú, ale na takú cestu úplne nepripravenú. Na cestu išiel so surovým motorom a do toho teplo. Keď sme boli v Mohavskej púšti, bolo tam aj 53°C.

Prečo práve Route 66?

– Chcel som to stále vidieť, potom som náhodou zahliadol film, ako sa na ňu chodia česi voziť na Harleyoch a bolo rozhodnuté. Išli sme na tom, na čo sme mali. Mal som také krédo, že na naleštenom chopperi to prejde každý blbec, na Pinčli nie. Potom som hneď oslovil Ďura a zvyšok vieš.

Ako dlho ste plánovali cestu?

– Ten nápad vznikol, keď mal Maťo 11 rokov. Počkali sme, kým si spraví vodičák v pätnástich. Mali sme štyri roky, v ktorých sme zohnali druhú motorku. Obe sme nakomplet zrepasovali. Motorky sú v pôvodnom stave, bez úprav. A popritom vybavovať. Veci, papiere, prepravu… zohnať nejaké peniaze, čo je v podstate nemožné a ani sa nám nič nepodarilo, len čo nám kamaráti pomohli. Tak sme si aspoň z vďaky dali ich mená na motorky. Ako si Maťo spravil vodičák, vyrazili sme. Bol to preňho krst ohňom.

Ako dlho vám to celé trvalo?

– Išli sme tam na mesiac, ale prešli sme to za 3 týždne. Celé je to rozkúskované, 15% sú diaľnice, ale prešli sme ju celú.

Aj po diaľniciach?

– Samozrejme, bolo to o držku, až som z toho mal strach. Keď okolo teba preletel veľký americký kamión, išlo ta šupnúť z cesty. Roztrhané bubny, po celej ceste porozsýpané kordy nám spôsobovali časté defekty. Kolesá som mal ako ježo. Nuž čo, gumy za 10 euro sa v tých horúčavách topili na žuvačky.

Ako ste riešili závažnejšie opravy?

– Aké závažnejšie opravy? Veď nám sa nič nepokazilo, len tie defekty a mne pripchalo palivový ventil. Nekazilo sa nám nič, až sa mi to zdalo nudné. Len Radek pridrel motor. Kôli tomu, že sa bál do benzínu priliať olej, lebo mu to špinilo výfuk. Motor potom nechal vychladnúť a odvtedy mu to nešlo. Bol rád, ked išiel 40, tak sme trpeli aj my. Náhradné piesty sme mali, ale on ich ani za otca nechcel vymeniť.

Spávali ste asi v stanoch?

– Nie, v hoteloch, tam nemôžeš spať v stane kade-tade. Motelov je tam ako dreva.

Najsilneší zážitok?

– Určite Mohavská púšť, keď nás tam chytila púštna búrka. Proti nám šla žltá stena, v ktorej sa začalo blýskať. Nie je kam sa otočiť. Našťastie tam bola benzínka, do ktorej sme sa schovali. V Mohavskej púšti nám došla voda a myslel som, že je po nás. Stáli pri nás všetci svätí, prišli sme ešte do campingu a tam sme im vypili celú chladničku. Najprv vodu, potom pivo. Boli sme extrémne dehydrovaní.

A čo policajti?

– Každý nás varoval, s policajtami sa ani do reči nedávajte, a už vôbec nie fotiť. Prvýkrát nás chytili na diaľnici, myslel som že pôjdeme do basy. Máme problém. NO PROBLEM. Zapol majáky, vyviedol nás z cesty, podali sme si ruky – dovidenia – s úsmevom na tvári. Druhýkrát nás zastavili v Texase. Začali sme sa fotiť. PROBLEM, hovorí policajt. Išiel do auta, zobral si texaský klobúk a povedal. OK, teraz sa môžeme odfotiť. Policajti boli neskutoční. Aj ľudia. Maťo ostal stáť na semaforoch. Čo sa mu stalo? Kľakol Pinčel? Nie, čakám na jedného chlapa, chce si ma odfotiť. Chlap doniesol dve chladené koly, dal nám mailovú adresu, že keď sa nám niečo stane, máme sa mu ozvať. Perfektní ľudia.

Kam sa chystáte nabudúce?

– Cez leto chceme prejsť našu šesďesiatšestku, čo ide od poľských hraníc po Šahy. Tohto roku piánko, musíme sa vyhojiť, aj pošestriť, stálo to veľa peňazí a potom zase na rok niečo naplánujeme.

Prajeme veľa šťastných kilometrov a ďakujeme za rozhovor 🙂
Zhováral sa Mišo.

Kontakt:
FB: Pionýrem po Route 66

Dokolakolem

Jsme tři kamarádi, stále chodící motorkář René a dva vozíčkáři po úraze páteře s poškozením míchy a následným ochrnutím dolních a částečně i horních končetin, Filip a Tomáš jezdících na čtyřkolkách. Máme společného koníčka a to je cestování na motorce respektive čtyřkolce, poznávání dálek, kultur a lidí.

Známe se více jak deset let a podnikli jsme mnoho společných výletů za dobrodružstvím.

V roce 2013 jsme podnikli výlet kolem Černého moře, navštívili vysněnou Gruzii a nádherné hory Velkého Kavkazu. Touto cestou jsme si dokázali, že cestovat s vozíkem na čtyřkolce lze i na takové vzdálenosti a tak jsme se v roce 2014 rozhodli pokořit nejstarší, nejhlubší a největší zásobárnu sladké vody na světě, cestovatelskou metu – jezero Bajkal, ležící v jižní části východní Sibiře v Rusku.

Ve druhé polovině července jsme vyrazili přes Polsko a Bělorusko do Moskvy. Vzhledem k obrovské vzdálenosti k jezeru Bajkal jsme se rozhodli přiblížit se a zpestřit si cestu vlakem i se stroji po Transsibiřské magistrále. Lístky jsme neměli předem zamluvené, i když jsme měli informace, že bez rezervace se na vlak nedostaneme, ale vše dobře dopadlo. Pětidenní jízda vlakem utekla docela rychle a tak jsme se ocitli v Irkutsku, městě téměř na dohled od jezera. Dva dny jsme čekali na stroje, které jely jiným vlakem než my a pak hurá na Olchon, největší ostrov Bajkalu. Tam jsme strávili několik krásných dnů a projeli téměř celý ostrov. Jezero s křišťálově čistou vodou je nádherné, ale je třeba říct, že je hojně navštěvováno turisty, a tak opadá kouzlo nespoutané divočiny.

Odtud jsme zamířili dál na východ přes Ivolginskij dacan, buddhistický klášterní komplex a centrum buddhismu v Rusku, do Mongolska, země s nejnižší hustotou zalidnění na světě. Přes hlavní město Ulánbátar jsme se vydali na západ severní cestou, která je prý nejkrásnější, ale nejnáročnější. Zde strávených 14 dní a 2 tisíce najetých kilometrů, většinou bez asfaltu, nám v pamětích utkvělo z celé cesty asi nejvíce. Nekonečné stepi s drsným podnebím, kde hlavním zdrojem obživy je stále kočovné pastevectví, stáda koz, ovcí a koní, typické mongolské jurty, chladné noci s oblohou pokrytou miliony hvězd, které u nás neuvidíte.

Po Mongolsku nás čekal přejezd ruského Altajského kraje s nádhernými horami a potom nekonečné pustiny obrovského, neosídleného Kazachstánu. Vyprahlá, placatá země, kde nepotkáte 400 km benzínku, určitě stojí za návštěvu, i když je krajina tisíce kilometrů stále stejná. Vypíchnout z této monotónní krajiny jde zastávka u vysychajícího Aralského moře se zbytky vraků lodí, které tam uvízly.

Během celé cesty jsme řešili, kudy to vezmeme zpět vzhledem k situaci na Ukrajině. Z časových důvodů a také vzdálenosti, kterou bychom museli ujet přes Gruzii, jsme se rozhodli vyhnout se oblastem, kde probíhají nepokoje a vzali jsme to severem Ukrajiny. Nezaznamenali jsme sebemenší náznak nějakého konfliktu a to ani na kyjevském Majdanu, kde minulou zimu hořely barikády.

Dá se říct, že cesta domů už byl takový rychlý přesun. Na konci září, po 70 dnech strávených na cestě, jsme se po 14 000 km ujetých po vlastní ose a 5000 km ujetých po Transsibiřské magistrále ocitli zdraví zpět na rodné hroudě a šťastni z toho, co jsme dokázali.

Co se týče technických problémů, krom několika „drobných“ závad stroje vydržely a dovezly nás až domů, i když dostaly pořádně zabrat. Zdravotní problémy se nám také vyhýbaly. Až na jednu spáleninu od ohně jsme neměli snad ani rýmu, a to jsme spali ve stanu i při mínusových teplotách.

Kontakt:
fb.com/Dokolakolem
Kanál YouTube: Dokolakolem

JedemKolem

Když se potkají dvě stejně naladěné duše, přináší to vlnu štěstí, pohody a klidu. Víte, že s tím druhým dokážete všechno, co budete chtít. My se potkali náhodou. Ono to tak asi bývá, že se ty životní poutě najednou protnou.
Mirka je už zhruba 10let v pracovním procesu. U toho dálkově vystudovala vysokou školu a snažila se cestovat, kam si troufla. Lákaly ji ale větší dálky, jenomže pro samotnou holku to byl risk, do kterého nechtěla jít.
Vojta si při vysoké přivydělával na lodi a pak naskočil jako IT inženýr do korporátního života. Každé léto sedl na motorku a někam se vydal. Omezoval ho ale počet dní dovolené v tom, jet někam fakt daleko po ose.
Teď si představte, že tlesknete a my dva jsme spolu jako jeden. Spousta ALE a KDYBY už není.
V zimě vznikají velké plány. Večery jsou delší, v televizi nic a vy vymýšlíte, co by, kde by. V zimě, rok a něco zpátky, jsme si plácli na to, že jednou pojedeme na motorce na delší dobu. Když sedíte nad mapou, odvaha nechybí. Vznikla tedy rovnou cesta kolem světa. Přizpůsobili jsme tomu spousty následných životních voleb a snažili se žít víc skromně. Kupovat minimum věcí a užívat si pohodlí domova, dokud to jde. Vojta prodal byt, Mirka auto a vytáhli jsme všechny úspory postrkané ve stavebkách a podobně. Bude nám to stačit? To nikdo neví a uvidí se.
Pár věcí ale víme jistě:

  • pojedeme na východ – nemusíme na začátku řešit přepravu přes oceán a díky Vojtovým minulým výletům už to tam trošku zná. Navíc jídlo je tam lepší.
  • pojedeme na BMW – jsou to naše milovaný stroje a na čem jiným, než na tom co máme rádi
  • zveřejníme svůj výlet – chceme být inspirací pro ostatní nebo jen pobavit při dlouhé chvíli. Někdo nemůže jet jako my. Má rodinu, hypotéku, zdravotní překážky nebo jiné důvody, proč nemůže. Pár takových kamarádů máme a jedem i za ně. Tím, že něco natočíme, vyfotíme, zažijeme a dáme o tom vědět, může jet vlastně každý s námi.

Únor. Současně, v jeden den, dáváme výpověď z práce. Oba pracujeme na snadno nahraditelných pozicích a pokoušet se tak pracovní proces jen přerušit nemá cenu. Naštěstí mají v práci pochopení a popravdě nám i závidí. Začal tedy pro nás měsíc a půl příprav, na které jsme se mohli plně soustředit.

Jak už jsme zmínili, jedeme na východ, nechceme jen přeletět Rusko, ale vzít to důkladněji. Navštívíme tedy Turecko, Gruzii a Arménii, Írán, státy Střední Asie nebo Mongolsko. Cestu bychom chtěli na podzim ukončit v Japonsku.
V době, kdy tento článek čtete, jsme už na cestě. Ne všechno se stihlo podle představ, drobné problémy se nám nevyhnuly, ale všechno důležité jsme zvládli vyřešit a ve slíbeném termínu slavnostně odjet.

Nakonec bychom rádi dodali pár věcí. Neklademe si za cíl být nejlepší nebo nejdrsnější, jedem si to užít. Nejedeme za něčí peníze, nestojí za námi sponzor, co hradí náklady na cestu. Stejně tak naše cesta nestojí na penězích od lidí. Velice si ovšem vážíme každé pomoci a proto na našich kufrech můžete vidět loga těch, kteří nás jistou formou podpořili.
Svezte se s námi i Vy! Sledujte nás na stránkách www.jedemkolem.cz, nebo na Facebooku – JedemKolem a těšte se na naše zážitky.

WayAway

Ahoj! 🙂

Rádi bychom se vám představili. Jsme Fanda a Kačka, dva mladí blázni, kteří se rozhodli splnit si svůj sen o cestě kolem světa na motorce. Vyrážíme 1. května z Čech směrem na Dálný Východ a cílem naší výpravy je samotný „konec světa“ – městečko Ushuaia v Patagonii. Čeká nás asi 22 zemí a více jak 55 000 km v sedle našeho železného oře. Pojedeme ve dvou na jednom stroji, což je u takto dlouhých výprav celkem rarita. Nemáme za zády žádný zkušený tým, jedeme sami, na vlastní pěst. Dlouhá léta jsme o tomhle smělém plánu jenom snili, až jsme si nakonec plácli a za pár dní konečně jedeme. 🙂

Na začátku bylo nutné řešit volbu vhodného stroje a v našem případě i jeho nezbytné úpravy. Je pravda, že jet se dá v podstatě na čemkoliv. Je to jenom otázkou vkusu, požadavků a peněz. My jsme si pro naše účely vybrali letité cestovní enduro BMW R 1150 GS. Aby motorka unesla nás dva a naši celoroční bagáž, muselo dojít k mnohým úpravám. Příprava stroje nám dala pořádně zabrat. Pokud vás zajímá, jak se taková motorka na tak dlouhou a namáhavou cestu připravuje, mrkněte se na náš článek zde.

Mnohem více nám ale dalo zabrat očkování. Teoreticky by nám stačilo pouze očkování proti žluté zimnici, které je na naší trase jediné povinně vyžadované. Ovšem my jsme se na základě rad od odborníka na slovo vzatého nechali očkovat ještě proti dalším pěti zákeřnostem. Ono se řekne 6 vakcín, ovšem nakonec celý očkovací proces zabral téměř půl roku a zhltnul nemalou sumu peněz (pokud vás zajímají detaily, hledejte zde).

Ze všeho nejvíc jsme se ovšem obávali byrokracie spojené s vyřízením víz. Nikdy předtím jsme víza řešit nemuseli, takže jsme netušili, do čeho jdeme. Světe, div se, ono to zas tak strašné nebylo. Na naší trase jsou pouze tři země, které vyžadují včasné vyřízení víz. Těmi jsou Rusko, Kazachstán a Mongolsko. Jako „prvocestovatelé“ bez špetky zkušenosti jsme se pro jistotu raději obrátili na agenturu, která poskytuje vízový servis do těchto zemí již řadu let a umí v tom, jak se říká, chodit. Na jejich stránkách jsme si stáhli pár formulářů, ty jsme vyplnili a spolu s našimi pasy je odeslali na jejich adresu. Zaplatili jsme zálohu a pak už zbývalo jen čekat. Za pár týdnů jsme měli pasy i s vízy doma. Takže námaha z naší strany minimální. A to jsme se té byrokracie báli jako čert kříže.

Právě teď, pár dní před odjezdem, se nacházíme ve fázi balení. Zabalit si ve dvou lidech do tří kufrů na tak dlouhou dobu je fakt oříšek. Nebylo zbytí, museli jsme jednat operativně. Nepromokavé vaky jsme přidělali všude, kam se dalo, a z naší motorky se tak rázem stala jakási variace na ověnčený vánoční stromeček.

A kudy všudy tedy povede naše cesta? Na cestě hodláme poměrně dost improvizovat a nechat se vést náhodou (anebo osudem, chcete-li). Limitováni budeme pouze termíny bezvízového styku v jednotlivých zemích a počasím. Takže plán trasy je provizorní a může se v průběhu cesty měnit o libovolný počet kilometrů. Trasu máme plus mínus stanovenou takto: Z České Republiky se vypravíme směrem na sever do Polska, a přes Litvu a Lotyšsko se dostaneme do Ruska. Tam budeme víceméně kopírovat trasu transsibiřské magistrály, vyjma odboček do Kazachstánu a Mongolska. Z Vladivostoku se přeplavíme do Jižní Korey a odtamtud do Vancouveru v Kanadě. Pokud tou dobou už na severu Ameriky nebudou padat trakaře, vydáme se na Aljašku. No a odtamtud už pak naše cesta povede více méně pořád na jih, až do argentinské Patagonie.

Pokud vás náš příběh zaujal, můžete nás sledovat na našich oficiálních stránkách www.wayaway.cz, anebo na Facebooku facebook.com/waywaycz. Budeme rádi za vaši podporu! 🙂

Mějte se, jak nejlíp dovedete. A jděte si za svými sny.

Fanda&Kačka
WayAway

Na Babette po svete

Sme len štyria študenti, máme len štyri Babetty a v hlave plno bláznivých nápadov, ktorými chceme dokázať, že na Babette sa dá dostať aj ďalej než za prvú dedinu (oveľa ďalej =D ).

Cestovať na Babettách sme začali už v roku 2012, no boli to len také menšie výlety. Na našu prvú expedíciu – do Moldavska a k Čiernemu moru – sme vyrazili roku 2014. Zdolali smeznámu Transfăgărășan road v Rumunsku (2034m n.m.), prvýkrát sme videli more zo sedla Babetty a prvýkrát sme mali otlaky medzi polkami.

Pretože nám šliapanie do 2034m n.m. dalo zabrať a 34 dní na 4000 kilometrovej ceste sa nám zdalo veľa, rozhodli sme sa v roku 2015 vyraziť do Ázie – 50 dňovú, 5000 kilometrovú cestu plnú stúpaní (až do 3190m n.m.). Takmer dva mesiace sme sa parili v 40°C horúčavách, za jazdy z nás trhali batožinu psy (plný plyn do kopca..), policajti s radarmi nám ukazovali nech pridáme a prešli sme 10-krát hranice s falošnými dokladmi a arménskou lebkou. A ešte nás 2-krát otočili na hraniciach, pretože Babetta nemá ŠPZ a naše doma vypísané techničáky sa hraničiarom občas nepáčia (asi preto, že Láďa má rukopis škôlkára).

Cestopis:
goo.gl/fkwFg6
Facebook:
facebook.com/nababetteposvete

Moto-expedice Central Asia 2014

Zdravíme všechny, kterým je dvorek malej..
Úvodem – nepatříme mezi ty, které doprovází při svejch toulkách plechovky (různé formy automobilů) Z nějakého důvodu na nás zbyly staré vrány jménem Yamaha XTZ 750 Supertenére. Tyhle staré báby s námi už procestovali kus světa. Jsou staré, vošoupané, blbuvzdorné, snadnoopravitelné – skoro stejně jako naše partička. Nicméně nejde o to jaké trubky tě vezou, ale o stejné postižení..a to poznávat dálky ve stylu na hulváta.

Představím naší partičku:

Fox – Radek Liška
myslí si že je krásnej (tak mu to neberte), chytrej až prudce inteligentní, sečtělej, technicky vymakanej a parťák do nepohody nepsaně jmenován velitelem smečky, v případě konfliktu má právo „veta“.

Shantis – Franta Šanta
inteligentní pankáč, bravurně zvládá birokratickej boj, ačkoliv má vše srovnané dokáže vnést do života chaos, přísnej až votravnej hlavně když má hlad dokáže s sebou nabalit vše ale i co nepotřebuje a pravděpodobně vůbec ani potřebovat nebude. GPS a MAP Guru.

Bonnyes – Láďa Uttendorfský
to jsem já a jsem podobnej Bredu Pittovi. Popisovat se nehodlám, ale prej skvěle překládám do ruštiny (a to ji totiž vůbec neumim).

Řekl bych, že jsme tak neslučitelná partička, až se vlastně máme rádi a navzájem se doplňujeme. Absolvovali jsme spolu anebo bez sebe několik tripů z nichž jeden z nich byl do dálek východu centrální Asie. Kyrgoš, Tájik, Uzbek, Kazoš.. Skvělí lidi, skvělé poznání a tvrdý návrat do Evropy. Pravděpodobně budete souhlasit, že nás má spousty lidí za blázny, ale kdo chce, ten najde způsob. Největším nedostatkem je čas, který je třeba naplno využít.  Letos tedy razíme do Maroka a líznout si západní Sahary.
Tyto stránky sleduji od začátku a rádi předáme i nasbíráme další zkušenosti.

náš fejsbuk na kterém najdeš video a rozhovor s Alešem z Kolama dolu.

Kontakt:
www.facebook.com/centralasia2014