Dokolakolem

Jsme tři kamarádi, stále chodící motorkář René a dva vozíčkáři po úraze páteře s poškozením míchy a následným ochrnutím dolních a částečně i horních končetin, Filip a Tomáš jezdících na čtyřkolkách. Máme společného koníčka a to je cestování na motorce respektive čtyřkolce, poznávání dálek, kultur a lidí.

Známe se více jak deset let a podnikli jsme mnoho společných výletů za dobrodružstvím.

V roce 2013 jsme podnikli výlet kolem Černého moře, navštívili vysněnou Gruzii a nádherné hory Velkého Kavkazu. Touto cestou jsme si dokázali, že cestovat s vozíkem na čtyřkolce lze i na takové vzdálenosti a tak jsme se v roce 2014 rozhodli pokořit nejstarší, nejhlubší a největší zásobárnu sladké vody na světě, cestovatelskou metu – jezero Bajkal, ležící v jižní části východní Sibiře v Rusku.

Ve druhé polovině července jsme vyrazili přes Polsko a Bělorusko do Moskvy. Vzhledem k obrovské vzdálenosti k jezeru Bajkal jsme se rozhodli přiblížit se a zpestřit si cestu vlakem i se stroji po Transsibiřské magistrále. Lístky jsme neměli předem zamluvené, i když jsme měli informace, že bez rezervace se na vlak nedostaneme, ale vše dobře dopadlo. Pětidenní jízda vlakem utekla docela rychle a tak jsme se ocitli v Irkutsku, městě téměř na dohled od jezera. Dva dny jsme čekali na stroje, které jely jiným vlakem než my a pak hurá na Olchon, největší ostrov Bajkalu. Tam jsme strávili několik krásných dnů a projeli téměř celý ostrov. Jezero s křišťálově čistou vodou je nádherné, ale je třeba říct, že je hojně navštěvováno turisty, a tak opadá kouzlo nespoutané divočiny.

Odtud jsme zamířili dál na východ přes Ivolginskij dacan, buddhistický klášterní komplex a centrum buddhismu v Rusku, do Mongolska, země s nejnižší hustotou zalidnění na světě. Přes hlavní město Ulánbátar jsme se vydali na západ severní cestou, která je prý nejkrásnější, ale nejnáročnější. Zde strávených 14 dní a 2 tisíce najetých kilometrů, většinou bez asfaltu, nám v pamětích utkvělo z celé cesty asi nejvíce. Nekonečné stepi s drsným podnebím, kde hlavním zdrojem obživy je stále kočovné pastevectví, stáda koz, ovcí a koní, typické mongolské jurty, chladné noci s oblohou pokrytou miliony hvězd, které u nás neuvidíte.

Po Mongolsku nás čekal přejezd ruského Altajského kraje s nádhernými horami a potom nekonečné pustiny obrovského, neosídleného Kazachstánu. Vyprahlá, placatá země, kde nepotkáte 400 km benzínku, určitě stojí za návštěvu, i když je krajina tisíce kilometrů stále stejná. Vypíchnout z této monotónní krajiny jde zastávka u vysychajícího Aralského moře se zbytky vraků lodí, které tam uvízly.

Během celé cesty jsme řešili, kudy to vezmeme zpět vzhledem k situaci na Ukrajině. Z časových důvodů a také vzdálenosti, kterou bychom museli ujet přes Gruzii, jsme se rozhodli vyhnout se oblastem, kde probíhají nepokoje a vzali jsme to severem Ukrajiny. Nezaznamenali jsme sebemenší náznak nějakého konfliktu a to ani na kyjevském Majdanu, kde minulou zimu hořely barikády.

Dá se říct, že cesta domů už byl takový rychlý přesun. Na konci září, po 70 dnech strávených na cestě, jsme se po 14 000 km ujetých po vlastní ose a 5000 km ujetých po Transsibiřské magistrále ocitli zdraví zpět na rodné hroudě a šťastni z toho, co jsme dokázali.

Co se týče technických problémů, krom několika „drobných“ závad stroje vydržely a dovezly nás až domů, i když dostaly pořádně zabrat. Zdravotní problémy se nám také vyhýbaly. Až na jednu spáleninu od ohně jsme neměli snad ani rýmu, a to jsme spali ve stanu i při mínusových teplotách.

Kontakt:
fb.com/Dokolakolem
Kanál YouTube: Dokolakolem

Monika & Martin & Matylda

Ahoj moto-tuláci 🙂

Jmenujeme se Monika a Martin, jsme z Prahy a už pár let nás všude statečně a věrně doprovází naše modrá Matylda. Milujeme cestování… hned třemi způsoby – vandry po Čechách, výpravy s Matyldou a cesty s báglem…dál než dojede auto (limitem je hlavně čas) – zatím jsme prošmejdili v JV Asii Laos, Thajsko a Kambodžu.

Počátky našeho toulání spadají do přelomu 80. a 90. let, kdy jsme jezdili na vandry s usárnou a celtou. Potom co přišly děti, jsme dřevěnou postýlku nastěhovali do stařičké obytné Avie „Aviví“ a v toulání dalších pár let pokračovali takto. Náš rádius se zvětšil AŽ na Slovensko!!!

Další etapou byl kombík Ford Escort… kam jsme se v případě nepřízně počasí vešli i všichni čtyři…naše rodina včetně dětí se stávala stále odolnější 🙂. V této etapě jsme důkladně projezdili Alpy, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Černou Horu. Čím byly děti větší, tím byly sice odolnější, ale zároveň také zabíraly víc místa.

Takže v roce 2008 jsme začali hledat to pravé obytné autíčko pro naše další cesty. A protože naše začátky v obytné Avii byly nezapomenutelné, bylo jasné, že hledáme bydlíka – tak malého, aby podjel klandry na cestičkách vedoucích k moři (které tam brání vjezdu karavanů). Tak krátkého, aby na trajektech spadal mezi osobáky a měl to levnější. Tak spolehlivého, aby nás nikdy někde nenechal a samozřejmě tak velkého, aby se dal uvnitř dobře upravit a obývat. Bohužel tenkrát jsme byli zelenáči a na jeden (z dnešního pohledu) nejdůležitější prvek jsme zapomněli – a to, aby auto bylo 4×4 🙁

Pořídili jsme si osm let staré, modré autíčko s čitelnou historií života – v garáži u důchodců, kteří ho velmi pěkně opečovávali. Dovnitř auta jsme svařili kovovou odklápěcí konstrukci, která byla vymyšlená přímo na míru tak, aby se pod ní vešly bomby s vařičem, dva 20l. kanistry na vodu a sprchu, přepravky s jídlem, oblečení a zásoby vod a piv na cestu. Tím začalo to skutečné cestování. Projezdili jsme křížem krážem Alpy, Korsiku, Sardinii, Sicílii, Itálii, Kalábrii, celé vnitrozemí Řecka a ostrov Peloponés.

Děti odrostly a od roku 2013 se touláme zase jen ve dvou…a má to své nesporné klady 🙂 Naše cesty tím získaly jasný off-roadový nádech a rádius se opět značně zvětšil. Nikdy jsme neměli rádi masový turismus a tak se cesty otáčejí stále více k východu. Albánie nás doslova uchvátila a ohromila svou nádherou a divokostí. Bohužel jsme tu poprvé narazili na naše terénní limity a museli se smířit s tím, že ač má naše Matylda statečné srdce „offrouďáka“, všude se prostě nedostane. Přesto se vyškrábala na místa, kde míjející posádky teréních aut nechápali, co tam děláme a hlavně jak jsme se TAM kruci dostali 😀

Minulé léto (2015) jsme podnikli zatím nejdelší moto-cestu a během necelého měsíce zdolali 11.626km severem Turecka do Gruzie a přes východ a jih Turecka zpět. Cesta byla nezapomenutelná a jsme neskutečně rádi, že jsme jí ještě stihli, protože dnes je situace v tamním regionu zas o dost horší. Viděli jsme nádhernou přírodu, architekturu a starobylé památky a zejména zažili spoustu hezkých setkání s neskutečně milými a pohostinnými lidmi.

Některým z vás je možná naše Matylda povědomá – a není se co divit… na podzim minulého roku nám jí nějaký hajzl ukradl u baráku. V naprostém zoufalství jsem pustila do světa internetu a hlavně na FB prosbu o nalezení. Pověsila jsem tuto zprávu s fotkami úplně všude – do cestovatelských skupin, ke kamióňákům, k motorkářům, k Žlutým trabantům…a sdílelo to neskutečných několik tisíc lidí. ZNOVU TÍMTO DĚKUJI A NEPŘESTÁVÁM BÝT VDĚČNÁ!!! Za tři dny jsme naše autíčko našli díky jednomu telefonátu a všímavosti dotyčné. Stálo zaparkované 5km od nás a asi čekali, jestli v sobě nemá zabudovanou GPS, než ho definitivně odvezou (nemělo). Ten den se stal zázrak a já od té doby věřím na Mikuláše 😀 Dá se říct, že zabezpečenější motorové vozidlo než naše Matylda v současné době neexistuje 🙂 🙂 🙂

Největším snem do budoucna je velká cesta do Uzbekistánu a Kyrgyzstánu a Kazachstánu, kdy nebudeme tlačení časem. Snad se nám to také jednou podaří. Země jako Španělsko, Portugalsko, Irsko, Skotsko a Skandinávii si necháváme v záloze na stáří. Když počítám ještě všechny země „v doletu“, které musíme rozhodně taktéž vidět…budeme muset žít tak nejmíň do 300 let 🙂 Přejeme vám spoustu krásných cest! M&M&M

Kontakt:
fb: Monika Židlická

Pavol a Monika na cestách

Ahojte výletníci…

Rozhodol som sa tiež trošku prispieť do motonomádskeho mlyna. S priateľkou Monikou veľmi radi cestujeme. Na nie typickom cestovnom aute Mazde 2 sme prešli prakticky celú západnú Európu od Tarify až po Bospor. Chceli sme sa ísť pozrieť na miesto môjho bývalého pôsobiska Cyprus, ale klasické dovolenky cez cestovku nás nelákajú tak sme sa rozhodli, že to skúsime na malej Mazde. Prešli sme cez krásnu Kappadokiu až na Cyprus a späť a veľmi sa nám to páčilo. Aj keď slovenský veľvyslanec v písomnom stanovisku tvrdil, že je nemožné sa dostať z Turecka na Cyprus, tak sme to v pohode dali. Po pár menších či väčších výletoch sme sa s kamarátom Martinom Zimanom rozhodli, že by to chcelo nejaký väčší výlet. So Šuflíkom – rozumej Subaru Libero, trojvalec s objemom 1,2 litra sme sa prihlásili na Mongolrally, krásny trip do Ulaanbaataru. Cez Turecko, Irán, Turkmenistan, Uzbekistan, Kazachstan, Rusko nás verný Šuflík doviezol do Mongolska a cez Mongolsko aj do Ulaanbaataru. Potom nás čakala už len maličkosť – cesta domov do Novej Bane. Výletík to bol fajn ale malá kopa pýta viac. S priateľkou Monikou sme po nie dlhom uvažovaní, vybavení potrebných formalít sadli do môjho daily driven Golfu III syncro a vydali sa opäť cez krásnu tureckú Amasiu do Gruzínska. Keďže sme išli na starom hroznom nepeknom, ale úplne spoľahlivom golfe, nazvali sme náš výlet Groznyjgolf… Symbolicky končiaci v hlavnom meste Čečenska, neslávne známom Groznom. Ešte sme stihli cez Port Kavkaz prejsť na vtedy ešte ukrajinský Krym. Pekné pláže, príjemné ceny… No skrátka fajn… Čo viac si môže človek priať? Toľko vo veľmi stručnom výcuce náš motonomádsky život. Momentálne si užívame rodičovské povinnosti, ale naša malá dcérka Monika je tiež dušou motonomádka takže si s ňou zatiaľ užívame komfort a bezpečnosť starej dobrej Európy… Ale dokedy?

Na Babette po svete

Sme len štyria študenti, máme len štyri Babetty a v hlave plno bláznivých nápadov, ktorými chceme dokázať, že na Babette sa dá dostať aj ďalej než za prvú dedinu (oveľa ďalej =D ).

Cestovať na Babettách sme začali už v roku 2012, no boli to len také menšie výlety. Na našu prvú expedíciu – do Moldavska a k Čiernemu moru – sme vyrazili roku 2014. Zdolali smeznámu Transfăgărășan road v Rumunsku (2034m n.m.), prvýkrát sme videli more zo sedla Babetty a prvýkrát sme mali otlaky medzi polkami.

Pretože nám šliapanie do 2034m n.m. dalo zabrať a 34 dní na 4000 kilometrovej ceste sa nám zdalo veľa, rozhodli sme sa v roku 2015 vyraziť do Ázie – 50 dňovú, 5000 kilometrovú cestu plnú stúpaní (až do 3190m n.m.). Takmer dva mesiace sme sa parili v 40°C horúčavách, za jazdy z nás trhali batožinu psy (plný plyn do kopca..), policajti s radarmi nám ukazovali nech pridáme a prešli sme 10-krát hranice s falošnými dokladmi a arménskou lebkou. A ešte nás 2-krát otočili na hraniciach, pretože Babetta nemá ŠPZ a naše doma vypísané techničáky sa hraničiarom občas nepáčia (asi preto, že Láďa má rukopis škôlkára).

Cestopis:
goo.gl/fkwFg6
Facebook:
facebook.com/nababetteposvete

Nissan Serena (Naty a Peťo)

Ahojte Overlanďáci, radi by sme predstavili našu skromnú cestovateľskú posádku. Voláme sa Peťo a Naty a na spoločné cestovanie sme sa dali v roku 2012. Ako to býva zvykom pri cestovateľských začiatkoch, prvý spoločný výlet sme absolvovali po známych bodoch v Rumunsku, kde sme však kvôli práci zotrvali len pár dní. Našim prepravným vozidlom vtedy bola Toyota Corolla. Nadchlo nás to natoľko, že o rok nasledovala výprava za severný polárny kruh do Nórska, pri ktorej nám už robil prístrešok nad hlavou BMW 5 Touring, ktorého sme si zámerne kúpili, aby sme v ňom mohli prespávať počas našich ciest. Pôvodný plán bol prespávať v stane, avšak po zistení, že sa dajú sedačky a všetok náklad, ktorý sme so sebou brali v aute poskladať do primeraného tvaru, sa z auta stala pojazdná spálňa 🙂

Keďže veľa pekných miest sa nachádza práve mimo ciest a cestovanie autom nás bavilo stále viac, tak nasledovala výmena auta. Od začiatku roku 2014 nám robí spoločníka Nissan Serena, ktorý sme si svojpomocne  upravili na pohodlné spanie pre dvoch. Úložné priestory a viac miesta nám umožňovali vydať sa aj na dlhšie trasy bez potreby navštevovania hotelov a tak sme v lete 2014 navštívili Albánsko, no popri tom sme si pozreli  všetky krajiny na Balkáne. Pokračovali sme do Grécka a cez Macedónsko späť domov. Keďže nás po návrate domov svrbeli päty, na jeseň toho roku sme sa vydali ešte na kratšiu dovolenku do Turecka. Samozrejme, ako inak, s našou Serenou. Pri návrate nás mierne potrápila, keď sa rozhodla, že kardanový kríž naplnil svoje poslanie, a tak sme súrne museli riešiť opravu v Canakkale. Oprava sa vydarila a tak sme sa šťastne vrátili domov. V roku 2015 sme opäť pridali na kilometroch a čase a vydali sme sa na 6- týždňový výlet okolo Čierneho mora, počas ktorého sme navštívili Ukrajinu, Krym, Rusko, Gruzínsko a Turecko. Autíčko tentoraz vydržalo cestu bez akýchkoľvek problémov, a to Vám poviem že sme sa s ním vytrepali na pekne divoké miesta, kedy už sa aj miestni chytali pri pohľade na nás za hlavy. S autom sme spokojní a neplánujeme do budúcnosti zmenu. Pokiaľ nám bude priať voľný čas, tak by sme v blízkej budúcnosti radi šli pozrieť do KirgizskaTadžikistanu, nakoľko počet cestovateľov, ktorí navštívili tieto krajiny sa zvyšuje a s nimi aj pozitívne skúsenosti. Snáď naberieme inšpiráciu práve na festivale Overlanďákov. Uvidíme čo nám prinesie rok 2016 🙂

Biele Čudo

Sme československý team – my dvaja a pes. Náš Unimog – Biele Čudo, ako ho kedysi pomenoval náš kamarát – sme si stavali dlhých päť rokov, tu na Slovensku. Po predošlom cestovaní vo Fiate Talento, hrabaní sa z každej lúky a kaluže sme vedeli, že potrebujeme 4×4. A pretože to nie je len o cestovaní ako takom, ale celkovo o našom životnom štýle, pri ktorom sa snažíme byť čo najviac vonku, pri lese, muselo byť dostatočne veľké, aby sa do neho vošlo všetko to haraburdie, čo so sebou vozíme sem a tam.

Behom našich dvoch väčších ciest, ktoré sme doposiaľ Unimogom podnikli, sme v roku 2013 brázdili 4 mesiace Maroko a rok na to 6 mesiacov Arménsko, Gruzínsko a späť.
A čo dalej? Momentálne neplánujeme nijakú dlhšiu cestu, pretože sme objavili peferktný parking tu na Orave.
Tak určite sa za nami v lete zastavte v našom Basecampe – máme naj výhľad na svet, chillbar a parking for free.

Zuzana a Jakub

Kontakt:
facebook.com/biele.cudo
facebook.com/basecampkubinska

Retro Travel

Volám sa Michal Valtr.
Odjakživa ma bavilo cestovať, bádať po nových veciach a miestach. Veľkou záľubou sú pre mňa aj staré veci, ktoré často krát mnohí ľudia odpisujú. Spojil som tieto dve veci a rozhodol som sa cestovať na mojej motorke ČZ-175/487 z roku 1987. Tento rok som zdolal veľkú časť Balkánu a nazval som to cesta cez bývalú Juhosláviu. Moja trasa viedla cez Slovensko, Maďarsko, Rakúsko, Slovinsko, Chorvátsko, Bosnu a Hercegovinu, Čiernu Horu, Srbsko, Rumunsko, Maďarsko a domov na Slovensko.

Mnohí ľudia, ktorých stretávam, alebo poznám, tomu nerozumejú čudujú sa. Pár ľudí mi aj povedalo že som blázon. Prečo nejdem na novšej, lepšej motorke alebo prečo idem sám – aj takéto otázky počúvam často. Treba to vyskúšať a zakúsiť ten pocit, ktorý nezažijete nijak inak. Mám hrozne rád adrenalín a všetko nezvyčajné možno aj preto som s tím začal a budem v tom pokračovať 🙂

Ďalšia cesta po vlastnej ose sa pripravuje.
V roku 2015 som sa vybral na tejto motorke zdolať štát ležiaci ďaleko na východ od Slovenska, Mongolsko. Bolo to určite náročnejšie ako na prípravu tak aj na celkovú realizáciu no stálo to za to. Štáty Gruzínsko, Rusko, Kazachstan a Mongolsko ma vždy veľmi lákali. Čo bude ďalšia cesta? Všetky novinky nájdete na stránke Retro travel.

Kontakt:
www.facebook.com/retrotravel.SK
valtr88@gmail.com

Maťa a Milan na cestách

Sme Maťa a Milan, cestovateľský pár, ktorý miluje cestovanie všetkého druhu….a áno, najmä autom.
Najprv sme cestovali naším Brunom (BMW E36 Cabrio, ročník 1995) po Franzúzskej riviére, Korzike, Balkáne a Sardínii. Prespávanie v stane, presuny každý deň a najmä neustále zdokonaľovanie obsahu a systému nabalenia auta…..
….nám však nestačili a prikúpili sme si Eda (Mitsubishi L300, ročník 1994). Komplet sme si ho prerobili a vytvorili z neho byt na kolesách. O radosti vymýšľať sofistikované úložné priestory ani nehovorím (smile) Keď sme už boli na kempoch nezávislí, vybrali sme sa ďalej a precestovali sme Gruzínsko, Arménsko a Turecko.
Ani to nám však nestačilo a tak sme mesiac po návrate odleteli na Nový Zéland, kde nám do zbierky pribudla Honda Odyssey (ročník 1995, inak dosť črep). Na nej sme cestovali 6 mesiacov naprieč krajinou a spoznávali život na opačnej strane zemegule.
Uvidíme, kam nás nohy dovedú alebo kolesá zavezú nabudúce 🙂

Kontakt:
www.mata-milan.eu
facebook.com/Maťa-a-Milan-na-cestách

Team PandaRaptor

Ahoj jsme tři cestovatelé Ondřej Demut, Alex Michal a Jirka Zadražil, které nadchla myšlenka Mongol Rally.

V roce 2014 jsme z Itálie koupili Fiat Panda s motorem o obsahu 0,9l a výkonem něco kolem 40 koní J a dali ho dohromady. Ještě v tomtéž roce jsme podnikli malou zkušební cestu z ČR do Chorvatska přes Alpy, abychom autíčko otestovali. V roce 2015 jsme pak vyrazili na Mongol Rally. Vyjeli jsme z Prahy směr Goodwood, kde byl oficiální start. Z Goodwoodu jsme se chtěli jižní trasou dostat do Mongolska. Bohužel jsme po projetí Rakouska, Maďarska, Srbska, Bulharska, Turecka, Gruzie a Arménie nebyli vpuštěni na území Ruska. Cesta tak pro nás skončila na hranicích Gruzie a Ruska. Panda všechno zvládla na jedničku a teď plánujeme další akce.

Jen tak na okraj Alex je nejmladším členem teamu, co kdy jel Mongol Rally. V době cesty mu bylo 14.

IvanO MAN

Obytným autom som jazdil už strašne dávno, vždy ma fascinovala tá relatívna sloboda, ísť kam chcem, kedy chcem, zastať kde chcem. Napred som si obyťáky prenajímal, neskôr vlastnil Adriu, potom Hymer no a nakoniec som to posunul na iný level, postavil som expedičný obyťák na podvozku MAN 4×4, ktorý mi umožnil cestovať aj do menej rozvinutých krajín, kde je síce menej asfaltu, ale o to krajšia a nedotknuteľnejšia príroda.
Precestovanú mám samozrejme prakticky celú Európu, ďalej viackrát Rusko, potom Kazachstan, Uzbekistan, Tadžikistan, Gruzia, Arménsko, Turecko, Tunisko, Maroko, Albánsko. No a tento rok je v pláne Mongolsko.
Ak by niekoho zaujímalo, veľa toho mám na mojej stránke samozrejme vrátane spústy fotiek vo fotogalérii.