Dokolakolem

Jsme tři kamarádi, stále chodící motorkář René a dva vozíčkáři po úraze páteře s poškozením míchy a následným ochrnutím dolních a částečně i horních končetin, Filip a Tomáš jezdících na čtyřkolkách. Máme společného koníčka a to je cestování na motorce respektive čtyřkolce, poznávání dálek, kultur a lidí.

Známe se více jak deset let a podnikli jsme mnoho společných výletů za dobrodružstvím.

V roce 2013 jsme podnikli výlet kolem Černého moře, navštívili vysněnou Gruzii a nádherné hory Velkého Kavkazu. Touto cestou jsme si dokázali, že cestovat s vozíkem na čtyřkolce lze i na takové vzdálenosti a tak jsme se v roce 2014 rozhodli pokořit nejstarší, nejhlubší a největší zásobárnu sladké vody na světě, cestovatelskou metu – jezero Bajkal, ležící v jižní části východní Sibiře v Rusku.

Ve druhé polovině července jsme vyrazili přes Polsko a Bělorusko do Moskvy. Vzhledem k obrovské vzdálenosti k jezeru Bajkal jsme se rozhodli přiblížit se a zpestřit si cestu vlakem i se stroji po Transsibiřské magistrále. Lístky jsme neměli předem zamluvené, i když jsme měli informace, že bez rezervace se na vlak nedostaneme, ale vše dobře dopadlo. Pětidenní jízda vlakem utekla docela rychle a tak jsme se ocitli v Irkutsku, městě téměř na dohled od jezera. Dva dny jsme čekali na stroje, které jely jiným vlakem než my a pak hurá na Olchon, největší ostrov Bajkalu. Tam jsme strávili několik krásných dnů a projeli téměř celý ostrov. Jezero s křišťálově čistou vodou je nádherné, ale je třeba říct, že je hojně navštěvováno turisty, a tak opadá kouzlo nespoutané divočiny.

Odtud jsme zamířili dál na východ přes Ivolginskij dacan, buddhistický klášterní komplex a centrum buddhismu v Rusku, do Mongolska, země s nejnižší hustotou zalidnění na světě. Přes hlavní město Ulánbátar jsme se vydali na západ severní cestou, která je prý nejkrásnější, ale nejnáročnější. Zde strávených 14 dní a 2 tisíce najetých kilometrů, většinou bez asfaltu, nám v pamětích utkvělo z celé cesty asi nejvíce. Nekonečné stepi s drsným podnebím, kde hlavním zdrojem obživy je stále kočovné pastevectví, stáda koz, ovcí a koní, typické mongolské jurty, chladné noci s oblohou pokrytou miliony hvězd, které u nás neuvidíte.

Po Mongolsku nás čekal přejezd ruského Altajského kraje s nádhernými horami a potom nekonečné pustiny obrovského, neosídleného Kazachstánu. Vyprahlá, placatá země, kde nepotkáte 400 km benzínku, určitě stojí za návštěvu, i když je krajina tisíce kilometrů stále stejná. Vypíchnout z této monotónní krajiny jde zastávka u vysychajícího Aralského moře se zbytky vraků lodí, které tam uvízly.

Během celé cesty jsme řešili, kudy to vezmeme zpět vzhledem k situaci na Ukrajině. Z časových důvodů a také vzdálenosti, kterou bychom museli ujet přes Gruzii, jsme se rozhodli vyhnout se oblastem, kde probíhají nepokoje a vzali jsme to severem Ukrajiny. Nezaznamenali jsme sebemenší náznak nějakého konfliktu a to ani na kyjevském Majdanu, kde minulou zimu hořely barikády.

Dá se říct, že cesta domů už byl takový rychlý přesun. Na konci září, po 70 dnech strávených na cestě, jsme se po 14 000 km ujetých po vlastní ose a 5000 km ujetých po Transsibiřské magistrále ocitli zdraví zpět na rodné hroudě a šťastni z toho, co jsme dokázali.

Co se týče technických problémů, krom několika „drobných“ závad stroje vydržely a dovezly nás až domů, i když dostaly pořádně zabrat. Zdravotní problémy se nám také vyhýbaly. Až na jednu spáleninu od ohně jsme neměli snad ani rýmu, a to jsme spali ve stanu i při mínusových teplotách.

Kontakt:
fb.com/Dokolakolem
Kanál YouTube: Dokolakolem

Jirka a jeho 2 holky

Jmenuji se Jirka, je mi 33 let a společnost na cestách mi dělá moje žena Táňa a naše 2 letá fenka Pyrenejského horského psa – Bella.
Naším domovem na cestách je červený terénní vůz Isuzu Trooper 3.1D z roku 1994. Neoplývá sice přebytkem výkonu – atmosférický naftový 4 válec s výkonem 72kW, ale zase to vyvažuje svou robustností a jednoduchostí – žádná elektronika a další zbytečnosti – ideální vozidlo na výpravy do „divočiny“. Zajímavostí je, že auto bylo dovezeno ze Spojených arabských emirátů a je to vlastně taková nestandardní verze – obvykle se tento model Isuzu Trooper (v evropě prodáván jako Opel Monterey) vyráběl s motorem 3.1 turbodiesel. Ale zřejmě byly v omezeném množství vyráběny modely určené do těžších podmínek – bez turba, pomalejší převod, zadní náprava s listovými pery a bez stabilizátoru (standard byly vinuté pružiny a stabilizátor i vzadu), a minimum výbavy (ale klima je! ) Druhé takové auto se mi po dlouhém hledání podařilo „vygooglit“ někde v Jižní Americe. Jinak co se týče nás, tak auta byly vždy naším koníčkem (zvlášť ty staré „klasické“ vozy), taky velmi rádi cestujeme a máme rádi přírodu. A jelikož nás čím dál méně bavilo jezdit tam, kde jezdí všichni ostatní, snažili jsme se hledat zajímavé a ještě neobjevené místa, kde je krásná příroda a minimum lidí. A když se poměrně náhodou doma objevil Trooper (na čemž má zásluhu můj táta, který původně hledal něco na tahání plachetničky), začal se mi v hlavě rodit nápad na změnu stylu cestování.
Po tom co jsme auto dali dohromady (byl rozebraný motor a bývalý majitel ho měl dlouhé roky odstavené ve stodole) jsme udělali pár úprav, aby se v autě dalo pohodlně vyspat a zároveň se tam vešlo vše, co na cestách potřebujeme a taky aby tam náš „čtyřnohý drobek“ měl pohodlí.
Začali jsme zlehka kratšími „testovacími“ výpravami do Polska (Jura Krakowska, Baltské pobřeží) a minulý rok v září jsme konečně vyrazili na první, pro nás velkou výpravu na 14 dní na Balkán. Přes Bosnu a Hercegovinu vcelku neobvyklým přechodem do Černé Hory (lesní přechod přezdívaný „U tří veteránů“), v Černé Hoře přes národní park Durmitor, poté přes krásné, prakticky neznámé a téměř opuštěné pohoří Sinjajevina, přes Moračke planine kolem jezera Kapetanovo do kaňonu řeky Mrtvica, dále k Albánským hranicím k jezeru Rikavačko (spolu s Moračke planine 2 TOP místa v MNE). Zpět jsme se vraceli po Černohorském pobřeží (které nás oproti vnitrozemí moc nenadchlo) a na posledních pár dní jsme strávili na ostrově Mljet v Chorvatsku.
No a jelikož nás Balkán opravdu uchvátil, už cestou domů se nám v hlavě začal rodit plán na další výpravu – do Albánie. Pokud vše vyjde, tak vyrazíme letos 2016 v první polovině června.

Medvědi na cestách

Hospodský a bývalý památkář Martin a geografka a nadšená zahradnice Helena. Spolu se svérázným československým vlčákem Kibou se touláme po světě a pak se zase vracíme do našeho rodného Kokořínska. Máme rádi dobré jídlo a dobrý spánek a tak není divu, že se naším vzorem stali medvědi. A to nejen pro jejich elegantní styl života, kdy půlku roku prospí.  nás v různých formách provázeli celým dosavadním společným soužitím tak dlouho, až jsme se jimi prostě sami stali!

Proč cestujeme autem?
Když jsme přemýšleli, kam se bude náš cestovatelských životopis ubírat dále, shodou všech možných okolností jsme se rozhodli z větší části opustit romantický klapot železničních náprav a proudové motory moderních letadel a zaměřit se na pohyb po čtyřech kolech. Samotný přesun autem pro nás ale není cílem našich cest. Auto bereme pouze jako ideální dopravní prostředek, ovšem stále si stojíme za tím, že nic není nad pohyb vlastní silou. Neholdujeme brázdění lesních cest a horských pěšin na čtyřech kolech. Vždy raději vezmeme v údolí batoh na záda, opustíme náš pojízdný hotel a vyrazíme do kopců po svých!

Co máme za sebou?
Naše autocestovatelská vášeň netrvá moc dlouho, ale i tak jsme se zvládli podívat po krásných balkánských kopcích v Bosně a Hercegovině, malebné krajině italské Umbrie nebo hobitích kopcích anglického Walesu. Ale hlavně jsme v roce 2015 podnikli vysněnou cestu přes Polsko, Pobaltí, širé Rusko až do magického Mongolska a zpět domů přes pustý Kazachstán a krásný a hornatý Kyrgyzstán!

Kontakt:
www.medvedinacestach.cz
www.facebook.com/medvedinacestach