Dobrodruzi na Jawách

Říkáme si dobrodruzi na jawách a jsme příznivci Jawy, fichtlů, chvějů, pincků, chrchlů a kdo ví jak ještě. Kamarád měl v patnácti v plánu objet na pincku celou republiku a když vyrostl, vyrostl i jeho plán. První cesta byla v roce 2008 na Makarskou do Chorvatska. Cestování na pionýru 50 i více let starém nás dostalo ke všem nějak blíž a odvezli jsme si nevšední zážitky. Potýkali jsme se s nejrůznějšími problémy i naprostou pohodou. Postupem času se vystřídalo mnoho jezdců i motorek. Jezdilo se na Jawě 550, 555, různch typech pionýrů až po Jawu 250 a 350.

Naše cesty:
Makarská 2008 (2497km)                                                Jawa 550/555
Monaco 2009 (3427km)                                                    Jawa 550/555
Ukrajina 2010 (1614km)                                                   Jawa 50
Bulharsko 2011 (3568km)                                               Jawa 50
Kolem ČR 2012 (1500km)                                               Jawa 50
Itálie-Albánie-Chorvatsko 2013 (4302km)           Jawa 250
Švédsko-Norsko-Dánsko 2014 (3391km)              Jawa 550/555/50
Španělsko-Francie 2015 (5026km)                            Jawa 250/350
Švýcarsko-Itálie-Chorvatsko 2016 (3484km)     Jawa 250
2017 (???km)

Naše moto zní :
Cestovat se dá mnoha způsoby. Někteří však nehledají určité cíle. Jejich cílem je už samotná cesta.

Kontakt:
https://www.facebook.com/dobrodruzinajawach/
http://www.zikado.cz/jawa/


Dokolakolem

Jsme tři kamarádi, stále chodící motorkář René a dva vozíčkáři po úraze páteře s poškozením míchy a následným ochrnutím dolních a částečně i horních končetin, Filip a Tomáš jezdících na čtyřkolkách. Máme společného koníčka a to je cestování na motorce respektive čtyřkolce, poznávání dálek, kultur a lidí.

Známe se více jak deset let a podnikli jsme mnoho společných výletů za dobrodružstvím.

V roce 2013 jsme podnikli výlet kolem Černého moře, navštívili vysněnou Gruzii a nádherné hory Velkého Kavkazu. Touto cestou jsme si dokázali, že cestovat s vozíkem na čtyřkolce lze i na takové vzdálenosti a tak jsme se v roce 2014 rozhodli pokořit nejstarší, nejhlubší a největší zásobárnu sladké vody na světě, cestovatelskou metu – jezero Bajkal, ležící v jižní části východní Sibiře v Rusku.

Ve druhé polovině července jsme vyrazili přes Polsko a Bělorusko do Moskvy. Vzhledem k obrovské vzdálenosti k jezeru Bajkal jsme se rozhodli přiblížit se a zpestřit si cestu vlakem i se stroji po Transsibiřské magistrále. Lístky jsme neměli předem zamluvené, i když jsme měli informace, že bez rezervace se na vlak nedostaneme, ale vše dobře dopadlo. Pětidenní jízda vlakem utekla docela rychle a tak jsme se ocitli v Irkutsku, městě téměř na dohled od jezera. Dva dny jsme čekali na stroje, které jely jiným vlakem než my a pak hurá na Olchon, největší ostrov Bajkalu. Tam jsme strávili několik krásných dnů a projeli téměř celý ostrov. Jezero s křišťálově čistou vodou je nádherné, ale je třeba říct, že je hojně navštěvováno turisty, a tak opadá kouzlo nespoutané divočiny.

Odtud jsme zamířili dál na východ přes Ivolginskij dacan, buddhistický klášterní komplex a centrum buddhismu v Rusku, do Mongolska, země s nejnižší hustotou zalidnění na světě. Přes hlavní město Ulánbátar jsme se vydali na západ severní cestou, která je prý nejkrásnější, ale nejnáročnější. Zde strávených 14 dní a 2 tisíce najetých kilometrů, většinou bez asfaltu, nám v pamětích utkvělo z celé cesty asi nejvíce. Nekonečné stepi s drsným podnebím, kde hlavním zdrojem obživy je stále kočovné pastevectví, stáda koz, ovcí a koní, typické mongolské jurty, chladné noci s oblohou pokrytou miliony hvězd, které u nás neuvidíte.

Po Mongolsku nás čekal přejezd ruského Altajského kraje s nádhernými horami a potom nekonečné pustiny obrovského, neosídleného Kazachstánu. Vyprahlá, placatá země, kde nepotkáte 400 km benzínku, určitě stojí za návštěvu, i když je krajina tisíce kilometrů stále stejná. Vypíchnout z této monotónní krajiny jde zastávka u vysychajícího Aralského moře se zbytky vraků lodí, které tam uvízly.

Během celé cesty jsme řešili, kudy to vezmeme zpět vzhledem k situaci na Ukrajině. Z časových důvodů a také vzdálenosti, kterou bychom museli ujet přes Gruzii, jsme se rozhodli vyhnout se oblastem, kde probíhají nepokoje a vzali jsme to severem Ukrajiny. Nezaznamenali jsme sebemenší náznak nějakého konfliktu a to ani na kyjevském Majdanu, kde minulou zimu hořely barikády.

Dá se říct, že cesta domů už byl takový rychlý přesun. Na konci září, po 70 dnech strávených na cestě, jsme se po 14 000 km ujetých po vlastní ose a 5000 km ujetých po Transsibiřské magistrále ocitli zdraví zpět na rodné hroudě a šťastni z toho, co jsme dokázali.

Co se týče technických problémů, krom několika „drobných“ závad stroje vydržely a dovezly nás až domů, i když dostaly pořádně zabrat. Zdravotní problémy se nám také vyhýbaly. Až na jednu spáleninu od ohně jsme neměli snad ani rýmu, a to jsme spali ve stanu i při mínusových teplotách.

Kontakt:
fb.com/Dokolakolem
Kanál YouTube: Dokolakolem

Pavol a Monika na cestách

Ahojte výletníci…

Rozhodol som sa tiež trošku prispieť do motonomádskeho mlyna. S priateľkou Monikou veľmi radi cestujeme. Na nie typickom cestovnom aute Mazde 2 sme prešli prakticky celú západnú Európu od Tarify až po Bospor. Chceli sme sa ísť pozrieť na miesto môjho bývalého pôsobiska Cyprus, ale klasické dovolenky cez cestovku nás nelákajú tak sme sa rozhodli, že to skúsime na malej Mazde. Prešli sme cez krásnu Kappadokiu až na Cyprus a späť a veľmi sa nám to páčilo. Aj keď slovenský veľvyslanec v písomnom stanovisku tvrdil, že je nemožné sa dostať z Turecka na Cyprus, tak sme to v pohode dali. Po pár menších či väčších výletoch sme sa s kamarátom Martinom Zimanom rozhodli, že by to chcelo nejaký väčší výlet. So Šuflíkom – rozumej Subaru Libero, trojvalec s objemom 1,2 litra sme sa prihlásili na Mongolrally, krásny trip do Ulaanbaataru. Cez Turecko, Irán, Turkmenistan, Uzbekistan, Kazachstan, Rusko nás verný Šuflík doviezol do Mongolska a cez Mongolsko aj do Ulaanbaataru. Potom nás čakala už len maličkosť – cesta domov do Novej Bane. Výletík to bol fajn ale malá kopa pýta viac. S priateľkou Monikou sme po nie dlhom uvažovaní, vybavení potrebných formalít sadli do môjho daily driven Golfu III syncro a vydali sa opäť cez krásnu tureckú Amasiu do Gruzínska. Keďže sme išli na starom hroznom nepeknom, ale úplne spoľahlivom golfe, nazvali sme náš výlet Groznyjgolf… Symbolicky končiaci v hlavnom meste Čečenska, neslávne známom Groznom. Ešte sme stihli cez Port Kavkaz prejsť na vtedy ešte ukrajinský Krym. Pekné pláže, príjemné ceny… No skrátka fajn… Čo viac si môže človek priať? Toľko vo veľmi stručnom výcuce náš motonomádsky život. Momentálne si užívame rodičovské povinnosti, ale naša malá dcérka Monika je tiež dušou motonomádka takže si s ňou zatiaľ užívame komfort a bezpečnosť starej dobrej Európy… Ale dokedy?

Nissan Serena (Naty a Peťo)

Ahojte Overlanďáci, radi by sme predstavili našu skromnú cestovateľskú posádku. Voláme sa Peťo a Naty a na spoločné cestovanie sme sa dali v roku 2012. Ako to býva zvykom pri cestovateľských začiatkoch, prvý spoločný výlet sme absolvovali po známych bodoch v Rumunsku, kde sme však kvôli práci zotrvali len pár dní. Našim prepravným vozidlom vtedy bola Toyota Corolla. Nadchlo nás to natoľko, že o rok nasledovala výprava za severný polárny kruh do Nórska, pri ktorej nám už robil prístrešok nad hlavou BMW 5 Touring, ktorého sme si zámerne kúpili, aby sme v ňom mohli prespávať počas našich ciest. Pôvodný plán bol prespávať v stane, avšak po zistení, že sa dajú sedačky a všetok náklad, ktorý sme so sebou brali v aute poskladať do primeraného tvaru, sa z auta stala pojazdná spálňa 🙂

Keďže veľa pekných miest sa nachádza práve mimo ciest a cestovanie autom nás bavilo stále viac, tak nasledovala výmena auta. Od začiatku roku 2014 nám robí spoločníka Nissan Serena, ktorý sme si svojpomocne  upravili na pohodlné spanie pre dvoch. Úložné priestory a viac miesta nám umožňovali vydať sa aj na dlhšie trasy bez potreby navštevovania hotelov a tak sme v lete 2014 navštívili Albánsko, no popri tom sme si pozreli  všetky krajiny na Balkáne. Pokračovali sme do Grécka a cez Macedónsko späť domov. Keďže nás po návrate domov svrbeli päty, na jeseň toho roku sme sa vydali ešte na kratšiu dovolenku do Turecka. Samozrejme, ako inak, s našou Serenou. Pri návrate nás mierne potrápila, keď sa rozhodla, že kardanový kríž naplnil svoje poslanie, a tak sme súrne museli riešiť opravu v Canakkale. Oprava sa vydarila a tak sme sa šťastne vrátili domov. V roku 2015 sme opäť pridali na kilometroch a čase a vydali sme sa na 6- týždňový výlet okolo Čierneho mora, počas ktorého sme navštívili Ukrajinu, Krym, Rusko, Gruzínsko a Turecko. Autíčko tentoraz vydržalo cestu bez akýchkoľvek problémov, a to Vám poviem že sme sa s ním vytrepali na pekne divoké miesta, kedy už sa aj miestni chytali pri pohľade na nás za hlavy. S autom sme spokojní a neplánujeme do budúcnosti zmenu. Pokiaľ nám bude priať voľný čas, tak by sme v blízkej budúcnosti radi šli pozrieť do KirgizskaTadžikistanu, nakoľko počet cestovateľov, ktorí navštívili tieto krajiny sa zvyšuje a s nimi aj pozitívne skúsenosti. Snáď naberieme inšpiráciu práve na festivale Overlanďákov. Uvidíme čo nám prinesie rok 2016 🙂

Maringotka

Kde končí cesta, začínajú dobrodružstvá.
Keďže autá sú mojou prácou a cestovanie najväčšou záľubou, rozhodol som sa tieto dve veci spojiť. Prvý hobbycar Toyota 4Runner cestoval cez Ukrajinu a Rumunsko a Moldavsko. Po čase som po ho vymenil za vysnenú Toyotu Land Cruiser – bývalé hipisácke auto – viď fotka. Auto prešlo v roku 2014 rekonštrukciou karosérie a rámu, vymenili sme spanie za omnoho ľahšie a dorobili uzávierku. Spontánne pribúdajú aj ďaľšie modifikácie. Keďže času je málo, behom roka sa väčšinou vozí po nákupoch okolo Tesca, sem tam na nejaký offroad a počas leta vždy pribudne nejaká krajina. Za 2 roky už prešla 12 štátov a všetky možné druhy terénu.

Toyota Land Cruiser HZJ78 (Maringotka), r.v. 2000,  4.2D I6 (96kW)
4×4 + redukčná prevodovka, zadná uzávierka

fb.com/maringotkou